Naše právo

Máme právo na svobodu myšlení a svobodu projevu. Tedy práva, která v minulém režimu nebyla samozřejmostí. Komunistická strana Československa se prostřednictvím represivních složek dopouštěla vyloženě zvěrstev a zločinů proti lidem jiného názoru. To je třeba vyzdvihnout. Přitom se nejedná o retroaktivitu dnešních právních norem. V prosinci 1948, schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv. Jejím přímým důsledkem jsou oba mezinárodní pakty o občanských a lidských právech, které se staly součástí zákonodárství četných zemí včetně Československa. Žel, byly jen součástí. Moc výkonná a soudní nejednala vždy v souladu s uvedenými dokumenty a celý systém socialismu byl postaven na perzekuci a strachu. To jsou fakta. Není možné opomíjet veškeré skutečnosti a krutou realitu té doby, i když měla i své světlé stránky. Je tu však ještě jeden aspekt. Přestože byla u kormidla dějin komunistická strana, společnost nedospěla ke komunismu. Ani socialismus neměl lidskou tvář. Přitom idea komunismu neobsahuje nic z toho, co soudruzi v minulém století předvedli a předvádějí i dnes v některých zemích světa. Lidé tvořící projekt Kolektivní správy demokratické společnosti chápou pojem komunismus jinak a mají na to svaté právo! Komunismus požaduje společné vlastnictví a odmítá třídní rozdíly mezi lidmi. Nic víc – nic méně. Žádný zákon nebrání tomu, aby lidé svobodně přijali vizi a strukturu společnosti v níž existuje společné vlastnictví, nebo komunitní správa majetku. Přitom právo vlastnit a užívat majetek nemusí být nijak dotčeno. Už dnes existují různá společenství a družstva. Takové spolky mohou fungovat i na národní či nadnárodní úrovni. Druhou podstatou komunismu je řešení problematiky třídních rozdílů. Ani v tomto bodě není nutné jít cestou, kterou velebí marxisté. Není možné stavět třídu proti třídě, dělníky proti kapitalistům, a vyvolávat v lidech nenávist. Co však možné je? Současná existence kast, tříd a extrémních rozdílů v postavení a ekonomické situaci lidí už dosahuje nebezpečných rozměrů. Rostoucí bohatství elity a neutěšené životní podmínky miliard lidí vyvolávají nepokoje, války a politické otřesy. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv, čl.1, je psáno: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ V článku 25 téže listiny je uvedeno: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření.“ Ani jeden z těchto bodů není realizován a naplněn. Lidé napříč celým světem nejednají v duchu bratrství, nepovažují se za rovné jiným a právo je bohužel často jen otázkou peněz. Životní úroveň ve vyspělých zemích je sice obecně vysoká, ale v EU i USA žijí miliony pod hranicí chudoby, a to včetně dětí! Naše myšlenka je následující: Každý kdo pracuje, měl by mít nejen právo na blahobyt, právo na výživu, ošacení, byt a lékařskou péči. Společnost by měla být povinna(!) to vše pracujícímu člověku a jeho rodině zajistit. A nikoliv tak, že se člověk stane otrokem systému hypotečních a jiných úvěrů, kde pod hrozbou exekucí bude makat do bezvědomí jen proto, aby si zajistil střechu nad hlavou a odpovídající životní úroveň. Místo podpory soukromého sektoru a obrovských balíků dotací ve prospěch tržního hospodářství měl by stát zajistit výstavbu bytů, které nebudou podléhat tržním machinacím. Stejně tak se můžeme podívat na pozemky. Kdo dal vůbec člověku právo přírodní bohatství a plochy zpeněžit? Proč nerozdává stát, potažmo obec, pozemky pro výstavbu mladým rodinám zdarma? I pokrytí investic do infrastruktury může pokrýt celé společenství. Zanechme však konkrétních úvah. Důležitý je ten fakt, že pokud takový směr považujeme za levicový, nebo dokonce komunistický – budiž. Zvyšování vlivu komunity a státu přímo ovlivňuje soukromý sektor z něhož se mnohé může transformovat tak, aby byl výsledek činnosti prospěšný všem. Nic nebrání tomu, aby firmu koupil stát, nebo aby kdokoliv předal svůj podnik do správy většího celku – přitom se nemusí jednat o konfiskaci. I takový může být počátek komunismu. Bez zločinu, bez represí, a plně v souladu s plněním lidských práv. Postupně může dojít k nenásilné a dobrovolné eliminaci rozdílů, tedy k odstranění společenských tříd v rámci celé civilizace. Utopie je to jen do té chvíle, než se stane takový svět skutečností. Kolektivní správa demokratické společnosti nehodlá zavádět kolektivizaci násilnou, jak ji známe z historie. Zespolečenšťení majetku, nebo převod majetku do správy většího celku je možné i na základě svobodné vůle, případně s využitím takových norem, které již dnes umožňují státu převzít soukromé vlastnictví. Ve veřejném zájmu samozřejmě, a za náhradu v adekvátní ceně. Cílem všeho snažení by mělo být nikoliv okradení lidí, ale získání prostředků nejen výrobních ve prospěch celku. Ve prospěch celé obce, celé republiky nebo unie. To vše za účelem dosažení ekonomické stability a vyšší životní úrovně většiny obyvatelstva. Levicový směr nemá zapotřebí aktivovat nějaký „hon na čarodějnice“ a brát majetek milionářům. Plně postačí progresivní zdanění, které zajistí přesun kapitálu do pokladen národních a nadnárodních institucí. Je samozřejmě otázka, jak cítíme spravedlnost. Daň vyjádřena procenty je přitom snadné řešení. Závěrem je třeba podotknout, že žádná z uvedených myšlenek a tezí není protizákonná a nepodporuje jakékoliv hnutí potlačující lidská práva. Charakter kolektivní správy demokratické společnosti nese znaky socialismu, potažmo komunismu – s režimem bolševické doktríny a stalinistických praktik se však naše vize naprosto rozchází. Kdo chce vidět v obecně socialistických programech zlo, má právo na názor stejně jako ten, kdo vidí zlo v nadvládě kapitalismu a striktně tržních mechanismů. K ideálům kolektivní správy patří však jednoduchá definice: Za lidskou prací vždy je třeba vidět především lidskou bytost. Člověka. K politice a ekonomice bychom měli přistupovat tak, aby byl výsledný systém prospěšný všem, nejen vybrané skupině. V tom je ona rovnost a podstata beztřídní společnosti. Být komunistou skutečně znamená jediné: Být dobrým člověkem. Samozřejmě nelze tvrdit, že podnikatel, kapitalista, nebo všichni akcionáři jsou špatnými lidmi. Jen využívají možnosti, které jim svět nabízí. Jenomže v tom světě je i obrovská chudoba a kapitalismus, který nezahrnuje jen ekonomický, ale i společenský a politický význam, ten obrovský nepoměr není schopen řešit. Jistěže máme právo na svobodu myšlení a svobodu projevu. Máme právo křičet do světa své názory. Máme právo volat na všechny světové strany, že nechceme návrat diktatury a totalitních režimů. Máme i víc. Máme dokonce povinnost všem lidem na Zemi sdělit, že existuje řešení, jak dosáhnout skutečné svobody, úlevy a takového prostředí pro život, ve kterém bude každý člověk konečně šťastný.

Sdílení: